Dosud se v Česku dělalo vše, aby následky příštích povodní byly ještě horší. Změníme to? Kdyby tak vypadal scénář ke katastrofickému filmu, nejspíš by ho diváci odsoudili jako příliš vykonstruovaný. Rok co rok se obyvatelé Česka obávají ničivých povodní, jenže ty se pravidelně vracejí. Navzdory utraceným miliardám korun však boj s nimi není jednodušší.

»Ještě jsme se technicky nevyrovnali s povodněmi z loňského roku. Zhruba polovina věcí je opravena a další věci běží. Takže předpokládám, že to budou minimálně dva roky, než opravíme věci, které byly poničeny,« nechal se slyšet Jaroslav Palas, hejtman Moravskoslezského kraje.

Letošní jarní záplavy postihly nejvíce Moravskoslezský, Zlínský a Oloumoucký kraj. V tom prvním způsobily škodu, která byla vyčíslena na 2,5 miliardy korun. Nejvíce trpěl majetek státu, a to zhruba za 1,37 miliardy, obcím a kraji vznikly dohromady škody za více než 800 milionů, jak uvedla mluvčí krajského úřadu Šárka Vlčková. Obyvatelé a firmy pak přišly o majetek v hodnotě přes 300 milionů.

Zlínský kraj se musí vypořádat s následky za 1,3 miliardy, nicméně jde pouze o předběžná čísla. Stav nebezpečí v regionu platil ještě 13. června. »V zemědělství se ukazují další a další odumírající plodiny. Ve své podstatě nelze škody definitivně vyčíslit, jelikož například u poškozených silnic vyvstává mnohdy během opravy potřeba provést po geologickém průzkumu další opatření, což vede k tomu, že částky narůstají,« tvrdí hejtman Zlínského kraje Stanislav Mišák. V Olomouckém kraji se škody pohybují kolem jedné miliardy, celkem pak Česko podle odhadů zaplatí přes pět miliard korun. Loni to sice bylo 8,6 miliardy, ale to příliš neuklidní.

Opakující se povodně by nás měly nutit přemýšlet nejen o důsledcích a jejich nápravě, ale především o příčinách a jejich odstranění. Pominu srážky samotné, jejich množství, intenzitu a prostorové charakteristiky. Ty jsou samozřejmě vlastní příčinou povodní. Příčinou, kterou ovlivnit neumíme.

Další faktory, které mají vliv na průběh a následky povodní, však ovlivnit dokážeme. Prokázali jsme to během minulého půlstoletí. Bohužel. Ano, dělali jsme vše pro to, aby následky přívalových dešťů byly stále horší.

Poručili jsme vodě i půdě

Během šedesátých až osmdesátých let jsme v Československu dokázali dramaticky snížit retenční potenciál půdy i celé krajiny. Krátkodobé zadržení vody po přívalovém dešti je přitom klíčovou schopností krajiny, která rozhoduje mnohdy o fatálních následcích povodní.

Jak se nám to podařilo? Systematickou plošnou drenáží jsme odvodnili přes 600 tisíc hektarů zemědělské půdy. I té, která odvodnit nepotřebovala. Srážková voda, která se dříve vsákla do půdního profilu, se dnes drenážními trubkami řítí do potoků a řek, které vzápětí rozvodní.

Kromě toho odvodnění způsobilo rozklad a oxidaci organických látek v půdě. Došlo k degradaci půdní struktury, která byla umocněna používáním stále větší a především těžší mechanizace, jež půdu zhutňovala.

Náhradou za stále více se do krajiny roztahující výstavbu měla být intenzivní zemědělská výroba v pramenných oblastech a v nivách potoků a řek. Vysoušely se mokřady, které do té doby plnily funkci jakési houby, schopné v době přívalů nasát velké množství vody. Trasy našich nejvýznamnějších vodních toků jsme zkrátili o pět tisíc kilometrů. Narovnali jsme i malé potoky, prohloubili a vydláždili jsme jejich koryta. Některé jsme úplně zatrubnili. Zkrátka dělali jsme vše pro to, aby voda z krajiny odtékala co nejrychleji.

Socialistická bublina

V sedmdesátých letech gradovala snaha učinit z krajiny kombinát na výrobu potravin. Na ideologicky motivované rozorávání mezí v padesátých letech navázaly úpravy krajiny, které pole dále scelovaly do velkých produkčních bloků. V průměru došlo ke čtyřicetinásobnému zvětšení obdělávaných pozemků.

Velká a silná zemědělská mechanizace potřebovala rozlehlá pole a drobné prvky rozptýlené zeleně tomu překážely. Boj o zrno, o soběstačnost ve výrobě potravin, vrcholil v osmdesátých letech. Rozorány byly i louky a pastviny, které se k polní produkci vůbec nehodily. Udržení vysokých výnosů zemědělských plodin předpokládalo stále větší dávky průmyslových hnojiv. Další intenzifikaci zemědělské výroby, jak se tehdy říkalo.

Dodnes je těžké pochopit, kam všechna ta zemědělská produkce tehdy šla. Pravdou ale zůstává, že ještě v roce 1989 jsme nebyli soběstační ve výrobě potravin, abychom v roce příštím zjistili, že jich máme přebytek. Hlavní důvod k zásadním změnám a destabilizaci krajiny se ukázal být jen velkou bublinou, která splaskla s koncem socialismu.

Zatímco zmíněné negativní trendy skončily rokem 1989, objevila se jiná hrozba. Ještě v polovině devadesátých let byl úbytek zemědělské půdy vlivem výstavby tisíc hektarů. V současnosti je pětinásobný. Jedno a čtvrt promile zemědělské půdy ročně nenávratně zmizí.

Z orné půdy, z luk, pastvin, ale i ze sadů a zahrad se staly domy, sklady, továrny, silnice nebo parkoviště. Z ploch, do kterých se část přívalového deště dříve vsákla, jsou dnes nepropustné povrchy, po kterých voda rychle steče. A tak déšť, který by dříve neuškodil, může způsobit velké škody.

Stát je vinen

Hledá-li se viník povodní, obvykle prstem ukážeme na stát. Velkým dílem oprávněně. Stát je zodpovědný za nesplněné sliby, které dal už v roce 1997, po první z řady velkých povodní, které naši zemi v její novodobé historii postihly. Opakované i nové sliby, které zaznívaly pravidelně po dalších povodních, už většina ani nebrala vážně. Hovoří-li se proto dnes o vině státu, vidím ji ve třech směrech.

1. Velkých protipovodňových staveb, které jsou jednoznačně v gesci státu, se postavilo za minulých třináct let žalostně málo. Kolik evropských miliard přitom bylo použito na akce s menším stupněm důležitosti? Proč naši zákonodárci za třináct let neschválili zákon, který by dovolil v podobných případech vyvlastnit pozemky soukromých vlastníků? A není nekoncepčnost přístupu státu dána i skutečností, že je problematika vodního hospodářství dnes v kompetenci dvou ministerstev? Podobných otázek je více a všechny ukazují na laxnost státu.

2. Chyby dělal stát opakovaně, i pokud jde o pomoc majitelům zatopených domů. Zvýhodněné úvěry bez dalších podmínek byly většinou použity pro opravu nebo výstavbu opět v zátopových oblastech. Tam, kde se povodeň od té doby zopakovala, jsou dnes majitelé těchto objektů v zoufalé situaci. Nesplatili ještě jeden úvěr a už potřebují další.

Proč nebyla finanční pomoc státu doprovázena podmínkou výstavby domů mimo záplavová území? Na rozdíl od státu celkem racionálně zafungovaly pojišťovny. Převážně odmítají pojistit nemovitosti v místech, kde hrozí jejich poškození povodní. Je to kruté, ale v důsledcích méně než zmíněná »podpora« státu. Tento jednoduchý a efektivní princip dnes chtějí negovat krajští hejtmani, když v takzvané Olomoucké výzvě požadují po státu, aby garantoval pojištění nemovitostí v zátopových oblastech.

3. Posledních dvacet let hospodaří na zemědělské půdě převážně velké podniky. Družstva vlastníků, akciovky, eseróčka... Jejich vztah k půdě a ke krajině je ryze produkční. Jsou jen nájemci, ne vlastníky.

Jejich počínání podle toho většinou vypadá. Do obnovy krajiny neinvestují vůbec, do půdy jen to nejnutnější. Pole obdělávají po svahu, na erodované svahy dále sejí kukuřici. Když chce obec provést protierozní opatření, aby nedocházelo k zaplavování domů, někteří z nich tomu brání.

Stát přesto těmto zemědělcům poskytuje dotace. Spokojí se s tím, že pole obdělávají. Proč stát nepodmiňuje dotace šetrným hospodařením s ohledem na protierozní a protipovodňovou prevenci?

Nelze ovšem připisovat veškerou vinu za průběh a důsledky povodní výhradně státu. Již dvacet let mají vlastníci půdu opět ve svých rukou. Tedy mohou mít.

Odpovědnost nade vše

Téměř všichni vlastníci půdu obratem pronajali. Jsou dnes rádi, že na ní vůbec někdo hospodaří. Někteří z nich ani netuší, kde jejich pozemky leží. Dostávají mizerný nájem, nebo žádný. Jsou rádi, že za ně alespoň nájemce uhradí daň z nemovitosti. Sami hospodařit nechtějí. Pozemky přitom nehodlají prodat, protože očekávají, že jejich cena bude brzy mnohem vyšší. Žádat po nich jakoukoli spoluúčast při obnově krajiny je většinou marné.

Pravdou je, že své pozemky dostali převážně v mizerném stavu. Socialistické podniky za více než čtyřicet let dokázaly zplundrovat nejen objekty dříve funkčních a opravených statků, ale především půdu a krajinu. Sedláci byli v lepším případě vyhnáni ze svých polí do továren a jejich dědici se zpátky do zemědělství zrovna nehrnou.

Přesto je třeba jasně říci, že dvacet let hledání nové identity našeho venkova musí stačit k tomu, abychom po vlastnících mohli žádat odpovědnost za stav a způsob využívání půdy a krajiny. Z hlediska odpovědnosti je půda majetkem stejně jako například činžovní dům. Majitel musí být odpovědný za škody, které způsobí. A je jedno, jestli je přivodil pád sněhu ze střechy nebo příval vody s bahnem, které bylo splaveno z jeho polí.

Je nejvyšší čas, aby se vlastníci půdy, a tudíž i krajiny, začali chovat zodpovědně. Pokud jim to nedojde, musejí nastoupit kontrolní mechanismy. Státní správa, soudy. Vlastnit a přitom nenést odpovědnost je zlozvyk postsocialistického státu.

Jak proti povodním?

Nezní to zrovna originálně, ale přístup musí být komplexní. Proti povodním je nutné podniknout spoustu opatření zároveň. Nespasí nás jen přehrady nebo protipovodňové hráze. Jsou sice nedílnou součástí navržených opatření, ale řeší až důsledky. Jejich místo je zpravidla v dolních úsecích větších řek a chrání výhradně obce níže ležící.

Komplexní protipovodňová ochrana musí začít už na územích horních toků. Bleskové povodně v loňském roce ukázaly, jak nebezpečný může být jejich průběh na zcela nevinně vyhlížejících malých potocích. Jejich rozvodnění by žádná přehrada nezabránila. V těchto oblastech, lépe řečeno celoplošně, musíme uplatňovat úplně jinou prevenci. Vrátit krajině její ohromný retenční potenciál.

Do krajiny je třeba vrátit prvky, které by zpomalily povrchový odtok vody po přívalovém dešti. Jde o práci v detailu. Začíná to příkopy u polních cest, pokračuje zatravněnými vsakovacími pásy, průlehy, protierozními mezemi, obnovou malých mokřadů, revitalizací vodních potoků a řek, vyloučením orné půdy z niv vodních toků, obnovou historických rybníků, výstavbou malých poldrů, zatravněním nebo zalesněním erozně exponovaných lokalit a tak dále.

Obnovit je nutné i retenční potenciál půdy samotné. Ta, je-li zdravá, dokáže ve svých pórech pojmout velké množství vody. Celý systém musí být doplněn o vyloučení další výstavby v zátopových oblastech a minimalizaci záborů zemědělské půdy.

Těžko říci, co bude složitější. Jestli výstavba desítek přehrad, které se plánují, nebo ucelený systém drobných, ale nezbytných opatření, která je třeba realizovat. Je na politicích, aby urychleně připravili nutné zákony, našli dostatek vůle i financí. Je na vlastnících půdy, aby se nezříkali odpovědnosti za krajinu.

Petr Sklenička - profesor krajinné ekologie na Fakultě životního prostředí, Česká zemědělská univerzita v Praze