Základní charakteristika plemene

Původem americké plemeno je charakteristické svými nápadně dlouhými rohy, podle kterých dostalo svůj název (long - dlouhý, horn - roh). V jeho žilách koluje kus americké historie, je to plemeno Divokého západu, ale mezi americkými chovateli není oblíbené pouze z nostalgie.

Toto plemeno a vůbec první populace skotu v Severní Americe vznikla z jedinců dovezených do nově objevené Ameriky evropskými mořeplavci ze Španělska roku 1493. Potomci tohoto dlouhorohého plemene vytvořili první populaci skotu v Severní Americe. Potulovali se po severním Mexiku a Texasu přes 300 let. Během této doby se zkřížili s pár kusy krav většinou severoevropských plemen, které sem dovezli první anglo-američtí osadníci. Jejich početní stavy se významně zvýšily, a vytvořily tak základ většiny později chovaného dobytka ve Střední a Severní Americe.

Zmíněného rozmachu longhorni dosáhli během občanské války. Bojeschopní muži opustili své farmy a odešli bojovat. Takto oslabené ranče byly pustošeny nájezdy indiánů. Tamní lidé, rozehnáni panikou a nepříznivými klimatickými podmínkami, ponechali farmy a pasoucí se dobytek svému osudu. Stáda se rozrůstala, jedinci vyspívali a rostli potulujíc se po texaských planinách uvolněných snížením stavů bizonů. Do konce války jejich počet narostl přibližně na 5 miliónů. Tento texaský dobytek měl dlouhé nohy, vytáhlá těla a končetiny uzpůsobené k rychlému běhu. Dlouhé hlavy, vzdorný výraz a dlouhé rohy byly příčinou jeho hrozivého vzhledu. Drsné klimatické podmínky z nich stvořily odolná a soběstačná zvířata, která dokázala ujít neuvěřitelné vzdálenosti bez vody, přeplavat řeky, přežít pouštní žár i kruté zimy a přitom se množit a dobře prospívat. Dlouhá léta divokého způsobu života vytvořila z longhornských býků nejobávanější stvoření v tehdejším Texasu. Jejich agresivita je uchránila jak před predátory, tak před Indiány. Jejich dlouhé a ostré rohy, svalnaté tělo a rychlost s jakou se dokázali pohybovat je činily nebezpečnými a nekontrolovatelnými. Když se potkali dva býci bylo jisté, že dojde k boji na život a na smrt. Proti těmto býkům měl šanci obstát jen velmi dobře vyzbrojený honák.

Po skončení války se bojovníci vrátili domů, kde našli opuštěné ranče, neobdělaná pole a zdivočelý dobytek, který se stal brzy významným zdrojem jejich příjmů. Prodej dobytka byl důležitý pro rozvoj texaské poválečné ekonomiky a záchranou před hrozícím krachem. V dalším čtvrtstoletí bylo tehdy již desetimiliónové stádo přehnáno na sever, kde byly lepší pastviny nebo odvezeno přímo na hladovějící východ. Přemisťování nebezpečného a divokého dobytka bylo v podstatě bojem mezi člověkem, zvířetem i přírodou a dalo vzniknout legendě o kovbojích Divokého západu.

Tato zlatá éra longhornů skončila po roce 1900. Objevením ropy přestalo být zemědělství hlavním zdrojem příjmů, farmáři intenzivně dováželi anglický a indický skot ke "zlepšení" kvality masa, začali orat půdu a oplocovat pastviny. Intenzivní křížení a změna životních podmínek byly hlavními důvody, které přivedly longhorny téměř k vyhubení. V roce 1927 federální vláda učinila první kroky k jejich záchraně a tím i ochraně části amerického dědictví. Ze zbylých kusů založili stádo v Oklahomě, které se později stalo hlavním zdrojem genetického materiálu tohoto plemene. Druhé stádo bylo založeno v chráněné oblasti v Nebrasce. Díky několika nadšencům a pomoci vlády se podařilo tento skot zachránit. Postupem doby stále více farmářů začalo díky kvalitě plemene zvyšovat stavy texaských longhornů ve svých stádech.

Vzrůstající počet chovatelů využívajících toto houževnaté plemeno vedl k potřebě zavedení plemenných standardů. V roce 1964 se v Oklahomě zformovala Asociace chovatelů plemene longhorn v Americe, čímž začala novodobá historie plemene.

Mezi významné vlastnosti plemene patří jeho nenáročnost na chov, spočívající v soběstačnosti a odolnosti jak vůči výkyvům počasí, tak vůči parazitům a chorobám. Například jejich kůže je hrubší, čímž poskytuje lepší ochranu před bodavým hmyzem. Výzkumy také prokázaly geneticky podmíněnou odolnost vůči zánětům spojivek, zánětům dýchacího ústrojí, plynatosti a hnilobě paznehtů, které obvykle trápí evropská plemena. Není tedy nutná tak častá veterinární péče.

Longhorni nevyžadují neustálou přítomnost člověka ani v období telení, protože porody bývají bez komplikací. 97 % jalovic přivede na svět zdravé tele bez asistence člověka již před druhým rokem života. Snadné telení je umožněno tělesnou stavbou (o 20 % prostornější pánevní oblast) a nižší porodní hmotností telat (čistokrevní býčci váží při narození v průměru 27 kg, jalovičky 25 kg). Nižší váhu při porodu, ale dokáží telata rychle dohnat. Telata mají úzkou hlavu a obvod hrudi, což činí porod méně traumatickým a krávy jsou tak schopny dříve se vrátit do reprodukce. Díky této vlastnosti mnoho chovatelů využívá longhornské býky k připouštění jalovic nebo krav s malým tělesným rámcem, aby předešli problémům a úhynům při telení. Longhornské krávy mají vynikající mateřské vlastnosti. Dokáží velice účinně bránit telata, čímž minimalizují ztráty způsobené predátory.

Nejdůležitější vlastností tohoto plemene je vysoká plodnost. Krávy rodí v 99 % živá a zdravá telata a býci mají vyšší koncentraci spermií v ejakulátu ve srovnání s býky ostatních plemen. Dalším znakem je ranost a dlouhověkost. Krávy jsou schopny dát 20 a více telat za život a jsou známi býci, kteří se účastnili reprodukce i ve svých 21 letech. Obvykle se zvířata dožijí dvaceti a více let, což šetří náklady chovatelů na obnovu stáda a umožňuje každoročně prodat více telat.

Neméně důležitá je nenáročnost na kvalitu krmení. Spásají širší spektrum trav, rostlin i plevelů než většina ostatních plemen. Dokáží využít i méně výživné a zaplevelené pozemky, není tedy třeba každoroční hnojení a postřiky ke zvýšení produkce. Je prokázáno, že maso longhornů pasoucích se na chemicky neošetřovaných porostech obsahuje méně cholesterolu než bílé drůbeží maso. Také maso pasoucího se dobytka obsahuje více omega 3 mastných kyselin, vitamínu E, kyseliny linoleové a beta-karotenu než jedinci s jadrným krmivem v krmné dávce. Uvedené látky jsou velmi důležité ve výživě člověka zejména pro správnou funkci nervového a kardiovaskulárního systému. Zvířata produkují maso přirozeně libové s nízkým obsahem tuku, je velmi chutné a má pěknou světle červenou barvu.

Zástupci tohoto dlouhorohého skotu jsou od přírody vytrvalí, otužilí a nenároční. Tyto a další vlastnosti šetří chovatelům čas i náklady, které je potřeba vynaložit na jejich chov.

Před rokem 1930 bylo vytvořeno 7 hlavních vývojových linií: Butler, Wichita Refuge, Peeler, Wright, Philips, Yates a Marks. Dnešní longhorni jsou potomci jedné z těchto linií, nebo jejich vzájemných kombinací. Zakladatelé linií, podle kterých jsou také pojmenovány, vyhledávali zvířata pro svůj chov podle různých subjektivních kritérií. Butler ve východním Texasu šlechtil především na délku a tvar rohů, u jedinců z linie Wichita Refuge byl kladen důraz na zachování starých tradičních charakteristik, takže plemeno není známé ani barevností, ani příliš dlouhými rohy. Býci vážili od 495 kg do 630 kg při výšce okolo 1,4 metru, s délkou rohů pouhý metr. Dbalo se především, aby nedošlo ke křížení s evropskými plemeny. Linie Wright je jednou z nejstarších linií přísně čistokrevného longhorna. Krávy musely mít dobře patrný pohlavní výraz, pravidelný krk a přímý hřbet. Vybírali se ne příliš vysocí jedinci s dlouhým tělem a ušlechtilým výrazem. Upřednostňováno bylo šedavé a červené zbarvení s linií podél páteře. Oproti tomu pan Peeler pro svou linii vybíral zase ta nejdivočejší zvířata, protože své stádo choval v polopouštních podmínkách plných predátorů. Zvířata této linie byla velkého tělesného rámce, s dobře utvářenými vemeny a vysoce plodnými kravami, které dávaly větší a silnější telata. Peeler se přátelil se s Yatesem, od kterého bral plemenný materiál, pomocí kterého vnášel do své populace větší osvalení typické pro jeho výběrovou linii. Yates linie vychází ze zvířat dovezených z Mexika a považuje se za jednu z nejčistokrevnějších s nejmenším podílem krve britských plemen. Byl to skot spíše většího tělesného rámce, bezvadné stavby těla, s dobrou mléčností krav a výborným mateřským instinktem. Avšak po smrti zakladatele se stádo rozptýlilo a dnes už pravděpodobně nenalezneme žádného čistokrevného jedince této linie. Philips linie byla založena blízko západní Kolumbie panem J. G. Philipsem a jeho synem, kteří společně s Peelerem vyhledávali po chráněných parcích původní longhorny. Philips upřednostňoval skot s dlouhým tělem a úzkou dlouhou hlavou. Mezi charakteristiky linie patřilo standardní zbarvení, dobré osvalení a dlouhé rohy. Linie Marks od západního Houstonu již téměř zanikla, byla charakteristická pestrou škálou zbarvení a zakroucenými rohy. Důraz byl kladen na vysokou plodnost. Longorni této linie byli klidní a učenliví, vhodní jak k jízdě, tak k tahu. Stádo téměř vymřelo po napadení brucelózou, takže jedinci z této linie jsou dnes velmi vzácní.

Plemeno texas longhorn se vyznačuje tak vysokou variabilitou genů, že je nazýváno genetickým zlatým dolem. Tato variabilita zajišťuje ochranu před genetickou degradací, která pramení z genové uniformity dnešních moderních plemen. Populace longhorna jako zásobárna unikátních a variabilních genů je tím cennější, čím větší tlak vyvíjí rychle se měnící ekonomika, která reaguje na potřeby a požadavky trhu - v tomto případě v souvislosti s živočišnou výrobou, respektive chovem skotu.

Genetický potenciál longhornů zahrnuje především geny pro vysokou plodnost, snadné telení, rezistenci vůči chorobám a parazitům a dlouhověkost. Američtí farmáři longhorny používají ke křížení s jedinci evropských plemen, aby si zajistili vysoce životaschopná telata s vyššími váhovými přírůstky.

Plemeno je celkem logicky rozšířeno převážně v severní Americe - v podstatě téměř ve všech státech USA a také v některých oblastech Kanady. Se zástupci tohoto plemene se můžeme dále setkat v Austrálii, Mexiku, Anglii, Německu, Itálii, Francii i Dánsku. Výčet zemí jistě tímto seznamem nekončí a při současném trendu a stoupající oblibě tohoto plemene se budou jeho početní stavy zvyšovat a bude se rozšiřovat i do dalších zemí světa.

Do České republiky byl první import plemene texaský longhorn formou nákupu embryí uskutečněn v roce 2009 do chovu pana Miroslava Fafláka ml. z Kyjova